Zvl. v klasické diachronní lingvistice rozlišení sloves podle původního ↗prézentního kmene. U atematických sloves se préz. kmen rovnal ↗kořeni (např. ⁺es-mi > psl./stsl. jesmь, nč. jsem), n. kořeni částečně reduplikovanému, tj. s opakováním iniciálního konsonantu v ↗kódě (např. ke kořeni ⁺dó- byla 1. os. sg. ⁺dód-mi > psl./stsl. damь, nč. dám), mimo sl.jaz. resp. ještě i jinak (viz ↗jazyky indoevropské). U tematických sloves se ke kořeni připínal tzv. tematický vokál e (ve střídě s o; viz ↗ablaut), jejich kmen byl tedy (v psl.) tvořen kmenotvornými příponami e/o, ne/no, je/jo, i. Vedle konsonantů -n- a -j- se tematický vokál e/o ojediněle váže i na jiné konsonanty, jako např. -d-, -t-, -v- (z etymologického hlediska je ovšem většinou výsledný stav důsledkem starých hláskových změn, případně analogie) > de/do (⁺jьdǫ ‘jdu’, ⁺iti ‘jít’ < ⁺ei-t-), te/to (⁺pletǫ ‘pletu’, ⁺plesti ‘plést’ < ⁺plek-te-), ve/vo (⁺živǫ ‘žiji’ : žiti ‘žít’). (Za „tematická“ se v indoevropeistice pokládají i subst. tvořená derivačním sufixem e/o.)

U sloves bylo s dvojím typem préz. kmene pův. spojeno i dvojí různé časování prézentu (viz ↗indoevropské jazyky, ↗praslovanština). Pro psl. (tak dobře dochováno ještě i v ↗staroslověnštině) se uvádí 5 atematických simplicií: jesmь ‘jsem’, damь ‘dám’, jamь ‘jím’, věmь ‘vím’ a jьmamь / stsl. imamь ‘mám’, vedle nichž byly ovšem možné i prefixální deriváty jako podamь, otъdamь, uvěmь aj.; všechna ostatní slovesa se označují jako tematická. Není to však zcela přesné: Z tzv. atematických sloves má jьmamь konjugaci geneticky „smíšenou“, jak ukazuje jeho koncovka ⁺-šь / stsl. -ši v 2. os.sg. proti -si u atematických sloves (stsl. imaši × jesi, dasi, jasi, věsi), n. ⁺-ǫtь / stsl. -ǫtъ v 3. os.pl. (< ⁺-o-nt-) proti ⁺-ętь / stsl. -ętъ (< ⁺-K-n̥t- < ⁺-K-nt-) většiny ostatních atematických sloves (stsl. imǫtъ × dadętъ, vědętъ, jadętъ; stopy psl. koncovky s -ę- u jesmь jsou zachovány ve středoslovenském sa < ⁺sę[tь] ‘jsou’). Z psl. tematických sloves se i-praesentia (4. tř.) typu ⁺prositi, ⁺prošǫ označují někdy přesněji jako slovesa polotematická; skutečné téma -o- má u nich jen tvar 1. os.sg. (-jo), jinak mají příznak -i- a 3. os.pl. je od původu atematická (⁺prosętь / stsl. prosętъ < ⁺pros-n̥t- < ⁺pros-nt-).

Pro souč.jaz. je rozlišování konjugace tematických sloves a atematických sloves stejně málo vhodné jako rozlišování substantivní deklinace podle kmenů, když typ pán už není ze souč. hlediska o-kmen, kámen n-kmen, slovos-kmen atd. (viz ↗praslovanština). Starý konjugační protiklad tematické sloveso × atematické sloveso se namnoze v sl.jaz. setřel, když se pův. koncovka atematických sloves -m různě rozšířila i k typům tematickým (viz ↗slovanské jazyky; v č. dnes 4. tř.: prosím, trpím, sázím, 5. tř.: dělám), n. když (v č. mimo jsi) v 2. os.sg. získala atematická slovesa sekundárním vyrovnáváním koncové -š sloves tematických: dáš, víš, jíš (-š v máš je už starší). Jako zvláštní konjugační typ dnes bývalá atematická slovesa už neexistují. Zachovávají si jako stopy svého pův. typu některé nevyváženosti ve svém morfologickém paradigmatu. Nepravidelnosti jiného původu vykazují však dnes i některá další č. izolovaná slovesa, ať už v nich jde o pozůstatky střetu staré atematičnosti s tematičností jako vidět – vidím – viz – vida, n. o důsledky arch. morfologického ↗supletivismu jako jít – jdu – šel – šedn.arch. exkluzivnosti spojení préz. a inf. kmene spím – spát, o důsledky starého ↗ablautu a ↗palatalizace jako hnát – ženu, resp. palatalizace s vývojem ↗vokalické kvantity jako moci/moct – mohu/můžu – můžeš, palatalizace a staré příslušnosti k různým třídám jako chtít – chci/chcu – chtí/chtějí/chcou, o důsledky přechodu z jedné slovesné třídy do jiné jako říci/říct – řeknu – rci/řekni; tohoto původu jsou i nepravidelnosti a varianty celé malé podskupiny sloves 2. tř. typu začít – začnu – začal, bývalých tzv. nosovkových sloves 1. tř. jako ještě tnout/tít – tnu – ťal – (s)ťatý/(se)tnutý, (při)jmout – (při)jmu – (při)jal/(při)jmul – (při)jatý/(při)jmutý, (za)pnout – (za)pnu – (za)pjal/(za)pnul – (za)pjatý/(za)pnutý, žít/žnout – žnu – žal/žnul – (po)žatý/(po)žnutý, vzít – vezmu – vzal – vzetí. Bývalá atematická slovesa by ze synchronního hlediska bylo možno označit spolu s uvedenými izolovanými konjugačními jednotkami, event. i s celým oním konjugačním podtypem začne jako slovesa nepravidelná.